WHAT'S THE POINT?
Už dlouho se snaží přesvědčit sám sebe, že ještě zvládne normálně fungovat. Pokoj kolem něj ale pomalu ukazuje pravý opak. Dnes už jen sedí na zemi, kouká ven rozbitým oknem a poprvé nehledá způsob, jak věci spravit. Přemýšlí, jestli ještě vůbec existuje důvod je spravovat.
Sedí na zemi ve svém pokoji a kouká ven rozbitým oknem. Kolem jsou prázdné lahve od alkoholu, plechovky, spreje a bordel, který se tam postupně nahromadil. Na zdech má fotky lidí a momentů, které pro něj něco znamenají, ale mezi nimi jsou věty, které poslední dobou převažují.
NOT ENOUGH. — NESTAČÍM.
NEVER WAS. — NIKDY JSEM NESTAČIL.
NEVER WILL BE. — NIKDY NEBUDU (STAČIT).
Snaží se, jen už má dlouho pocit, že ať udělá cokoliv, není to dost dobrý. Proto je tam i:
I TRY, BUT IT'S NEVER GOOD ENOUGH. — SNAŽÍM SE, ALE NIKDY TO NENÍ DOST DOBRÝ.
Na sobě má zase mikinu. Tu nosí skoro pořád. Klidně je venku třicet stupňů a on má stejně dlouhé rukávy a kapuci. Lidi si na to už zvykli. Nikdo ho skoro nevídá bez ní.
Možná nechce, aby se někdo podíval na jeho ruce a začal se ptát. Pak by zase musel říct něco o kočce. Možná se jen nechce lidem dívat do očí. V kapuci je jednodušší se trochu schovat a nedat ostatním moc důvodů k otázkám.
Na pravé stěně visí velký usměvavý obličej a pod ním
SMILE. - USMĚJ SE.
Jenže samotný úsměv už po zdi stéká. Přes den to ještě nějak jde. Baví se s lidmi, odpovídá, možná se i směje. Když se někdo zeptá, jak se má, řekne, že dobře.
Obyčejné „jsem v pohodě“ většinou stačí, aby se nikdo neptal dál.
Večer už ale není před kým něco hrát. Sedí sám, kolem něj jsou prázdné lahve a za rozbitým oknem normálně pokračuje město. Všude se svítí. Lidi se vrací domů, jsou s někým, někam jdou. Nikdo venku netuší, co se děje v jednom z pokojů nad nimi.
Na stěně vedle něj je napsaná poslední věta:
WHAT'S THE POINT? — JAKÝ TO MÁ SMYSL?
A asi právě k ní všechny ostatní postupně vedou. Když má člověk dost dlouho pocit, že není dost dobrej, přestane se časem ptát, co má udělat líp.
Začne se ptát, proč se vůbec pořád snaží.
NOT ENOUGH. — NESTAČÍM.
NEVER WAS. — NIKDY JSEM NESTAČIL.
NEVER WILL BE. — NIKDY NEBUDU (STAČIT).
Snaží se, jen už má dlouho pocit, že ať udělá cokoliv, není to dost dobrý. Proto je tam i:
I TRY, BUT IT'S NEVER GOOD ENOUGH. — SNAŽÍM SE, ALE NIKDY TO NENÍ DOST DOBRÝ.
Na sobě má zase mikinu. Tu nosí skoro pořád. Klidně je venku třicet stupňů a on má stejně dlouhé rukávy a kapuci. Lidi si na to už zvykli. Nikdo ho skoro nevídá bez ní.
Možná nechce, aby se někdo podíval na jeho ruce a začal se ptát. Pak by zase musel říct něco o kočce. Možná se jen nechce lidem dívat do očí. V kapuci je jednodušší se trochu schovat a nedat ostatním moc důvodů k otázkám.
Na pravé stěně visí velký usměvavý obličej a pod ním
SMILE. - USMĚJ SE.
Jenže samotný úsměv už po zdi stéká. Přes den to ještě nějak jde. Baví se s lidmi, odpovídá, možná se i směje. Když se někdo zeptá, jak se má, řekne, že dobře.
Obyčejné „jsem v pohodě“ většinou stačí, aby se nikdo neptal dál.
Večer už ale není před kým něco hrát. Sedí sám, kolem něj jsou prázdné lahve a za rozbitým oknem normálně pokračuje město. Všude se svítí. Lidi se vrací domů, jsou s někým, někam jdou. Nikdo venku netuší, co se děje v jednom z pokojů nad nimi.
Na stěně vedle něj je napsaná poslední věta:
WHAT'S THE POINT? — JAKÝ TO MÁ SMYSL?
A asi právě k ní všechny ostatní postupně vedou. Když má člověk dost dlouho pocit, že není dost dobrej, přestane se časem ptát, co má udělat líp.
Začne se ptát, proč se vůbec pořád snaží.