Proč slůně?
Malé slůně vzniklo vlastně úplně obyčejně. Nebyl za ním žádný velký plán ani snaha něco vytvořit. Začalo to jednou větou, kterou jsem řekl svojí holce. Řekl jsem jí, že když mě obejme, cítím se jako slůně u maminky. Vlastně jsem ji docela nehezky označil za slonici :)
Byla to trochu zvláštní věta, ale přesně vystihovala ten pocit. Nešlo jen o objetí. Šlo o moment, kdy člověk na chvíli nemusí nic řešit. Nemusí být silný, nemusí vědět, co bude dál, nemusí před nikým nic dokazovat. Prostě se k někomu přitiskne a ví, že tam může být. Stejně jako malé slůně, které stojí vedle něčeho mnohem většího, než je ono samo, a na chvíli má pocit, že je svět v pořádku.
A právě z té věty se postupně narodilo moje malé slůně.
Nejdřív to byla jen roztomilá představa mezi námi. Něco našeho. Jenže čím déle se mnou zůstávala, tím víc jsem si uvědomoval, že se mi na ní líbí něco hlubšího.
Slůně totiž ještě není slon.
Je malé, trochu nemotorné a pořád se učí, co vlastně dokáže. Má velké uši, chobot, se kterým možná ještě neumí úplně zacházet, a tělo, které jednou bude obrovské, ale zatím takové není. Je v něm něco nedokončeného.
A právě to se mi na něm líbí.
Když se řekne slon, člověk si představí sílu. Obrovské zvíře, které jen tak něco nezastaví. Je těžké, pevné a působí skoro nezničitelně. Malé slůně v sobě tuhle sílu už má, jen je zatím schovaná někde uvnitř. Ještě do ní musí dorůst.
A myslím, že právě proto jsem se v něm postupně začal vidět. Člověk má někdy pocit, že už by měl všechno zvládat. Že by měl vědět, kdo je, kam jde a co se svým životem udělá. Měl by být sebevědomý, samostatný a silný. Jenže skutečnost je jiná. Člověk se pořád učí. Dělá chyby, některých věcí se bojí, někdy potřebuje pomoc a někdy prostě potřebuje někoho obejmout.
A v tom mi slůně připomíná mě samotného. Někoho, kdo se někdy bojí, někdy neví, co dělá, někdy potřebuje bezpečí druhého člověka, ale zároveň jde dál.
A celé to přitom začalo u mojí holky. U jednoho objetí a pocitu bezpečí.
Proto pro mě slůně není jen něco, v čem vidím sám sebe. Je v něm pořád schovaná i vzpomínka na to, jak celé vzniklo.
@david_jandaByla to trochu zvláštní věta, ale přesně vystihovala ten pocit. Nešlo jen o objetí. Šlo o moment, kdy člověk na chvíli nemusí nic řešit. Nemusí být silný, nemusí vědět, co bude dál, nemusí před nikým nic dokazovat. Prostě se k někomu přitiskne a ví, že tam může být. Stejně jako malé slůně, které stojí vedle něčeho mnohem většího, než je ono samo, a na chvíli má pocit, že je svět v pořádku.
A právě z té věty se postupně narodilo moje malé slůně.
Nejdřív to byla jen roztomilá představa mezi námi. Něco našeho. Jenže čím déle se mnou zůstávala, tím víc jsem si uvědomoval, že se mi na ní líbí něco hlubšího.
Slůně totiž ještě není slon.
Je malé, trochu nemotorné a pořád se učí, co vlastně dokáže. Má velké uši, chobot, se kterým možná ještě neumí úplně zacházet, a tělo, které jednou bude obrovské, ale zatím takové není. Je v něm něco nedokončeného.
A právě to se mi na něm líbí.
Když se řekne slon, člověk si představí sílu. Obrovské zvíře, které jen tak něco nezastaví. Je těžké, pevné a působí skoro nezničitelně. Malé slůně v sobě tuhle sílu už má, jen je zatím schovaná někde uvnitř. Ještě do ní musí dorůst.
A myslím, že právě proto jsem se v něm postupně začal vidět. Člověk má někdy pocit, že už by měl všechno zvládat. Že by měl vědět, kdo je, kam jde a co se svým životem udělá. Měl by být sebevědomý, samostatný a silný. Jenže skutečnost je jiná. Člověk se pořád učí. Dělá chyby, některých věcí se bojí, někdy potřebuje pomoc a někdy prostě potřebuje někoho obejmout.
A v tom mi slůně připomíná mě samotného. Někoho, kdo se někdy bojí, někdy neví, co dělá, někdy potřebuje bezpečí druhého člověka, ale zároveň jde dál.
A celé to přitom začalo u mojí holky. U jednoho objetí a pocitu bezpečí.
Proto pro mě slůně není jen něco, v čem vidím sám sebe. Je v něm pořád schovaná i vzpomínka na to, jak celé vzniklo.